Dobré ráno z Vatikánu, dnešek jsme zahájili včasně budíčkem v šest ráno a vydali se do fronty před vatikánskými muzei.
Naším jediným cílem bylo se dostat do Sixtinské kaple. Na internetech radili, že sice musí člověk projít částí muzea, ale že všude jsou cedule přímo na kapli. To byla pravda, jenomže cesta k ní vedoucí nás protáhla přes veškeré místnosti muzea a nebyla alternativa. Takže jsme po dlouhém bloumání mezi skupinami turistů přes přezdobené síně dorazili do Sixtinské kaple.
Zážitek z místa byl zvláštní. Kaple je sakrálním místem a je zde zakázáno fotit a mluvit. Už u vstupu nás chytli hlídači a až k východu si nás přehazovali, že nemáme zastavovat na schodech, máme se mačkat doprostřed, že máme mlčet. Po chvíli dokonce zazněl hlas zhůry, ale Bůh to nebyl naopak další dohled, který nám opakoval “silence, silence” a “no foto, no video”.
Sixtínskou kapli nechal po dokončení v patnáctém století papež Sixtus IV. vyzdobit několika umělci. Ti s pomocí celých svých dílen vyzdobili stěny kaple, na stropě bylo v té době jen nebe s hvězdami. O pár let později nastaly problémy se statikou a strop se musel upravovat. Při té příležitosti zadal papež výmalbu stropu. Michelangelovi se do práce nechtělo, že je prý sochař, ne malíř, ale papež neustoupil, tak se Michelangelo pustil do práce. V kapli strávil skoro pět let a nedopustil, aby mu do práce někdo fušoval. Prvotní návrh začal malovat, ale nelíbil se mu, tak malbu seškrábl a přišel s vlastním návrhem. Nepracoval s celou dílnou, ale nechal si jen pár pomocníků na přípravu zdí a tření barev.
Po dokončení díla se bál reakcí, nicméně i tehdejší slavný malíř Raffaelo Santi nad dílem žasnul. Církevní zástupci dílo kritizovali kvůli malbě posledního soudu, jelikož Michelangelo namaloval mnoho nahých postav včetně světců a samotný Ježíš byl prý moc mladý, moc vlasatý a bez vousů…
Michelangela jsme zanechali Michelangelem a vydali se znovu do jádra Vatikánu. Plno věřících i nevěřících stálo frontu na návštěvu baziliky sv. Petra, takže část naší výpravu její návštěvu vzdala.
Z Vatikánu jsme pokračovali na Andělský hrad a stejnojmenný most. Hrad byl přístupný s lístkem a celý most byl zahalený v lešení. Tak jsme aspoň spočinuli v přilehlém parku ve troše stínu. Pak jsme přešli přes jiný most a fotografií s Vatikánem jsme nadobro zakončili jeho návštěvu.
Dalším cílem bylo náměstí Navona. Uspořádané je stejně jako antický stadion, i rozměrově s ním souhlasí a vyznačuje se například Borominiho barokní fontánou. Jak tak ale v Římě poznáváme, zase bylo vše pod opravami a lešením. Radši jsme zanechali památek a šli hledat zmrzlinu.
Pak jsme směřovali k Pantheonu, protože co by to bylo za návštěvu Říma. Klikaté uličky a proud turistů nás ale zavedl znovu k fontáně di Trevi. Tentokrát byl zážitek z ní naprosto jiný, včerejší stížnost na netekoucí vodu byla vyslyšena a dokonce jsme se dostali i dolů k fontáně a napili se z fontány milenců.
Pantheon jsme taky objevili a rychle se do něj i dostali. Byla to jedna ze staveb, co nás zachvátila svými rozměry. Pantheon je stavba založená v první století, její momentální podoba je výsledkem úprav dokončených v roce 123. Nejdříve byl chrámem všech bohů, ale v roce 609 byl zasvěcen Panně Marii a mučedníkům. Chrám je tvoře kruhovou aulou o průměru a výšce 43,22 metrů, zakončena je polokulovitou kupolí a okolusem (otvor na vrcholu) o průměru devíti metrů. Kupole je prý první stavbou s použitím litého pucolánového betonu a i přes odlehčování různými způsoby váží 4 500 tun. Podporují ji tedy stěny tlusté 6,4 metru.
Poslední zastávkou byla křižovatka u čtyř fontán nebo také křížení ulic Via delle Quattro Fontane a Via del Quirinale. Hlavní urbanistické osy od bran Porta Pia a Porta del Popolo se v tomto místě kříží. Významnost tohoto místa byla zaznamenána zkosením rohů okolních domů a vytesání čtyř fontán u každého z nich. Navíc se zde nachází kostel San Carlo alle Quattro Fontane výrazný svými vlnícími se barokními římsami.
Poté nás čekala jen cesta domů, při které jsme vyzkoušeli římské metro a dokonce dojeli tam, kam jsme zamýšeli.
