Přeji hezké dopoledne, dnes nás čeká cesta do Padovy. Už ráno nás potkala první výzva, a to najít popelnice, vydal jsem se hledat do komplexu budov, kde jsme v jednom bytě bydleli. Potkal jsem místního údržbáře a velice rychle jsme oba zjistili, že se nedomluvíme, vzal mě tedy za dalším pánem, se kterým ale domluva nešla o moc lépe. Zvolil jsem tedy taktiku usmívat se a rychle to naklikat do překladače. Pán mi následně šel ukázat, kde popelnice sídlí a u toho se rozhodl, že když mi toho bude říkat hodně, tak něčemu rozumět určitě budu. Úspěšně jsme tedy byt vyklidili a vyrazili na nádraží se dvěma novými kamarády a poznatkem, že s naší italštinou musíme aspoň něco malinko udělat.
Když jsme přicházeli k nádraží byli jsem opět překvapení jak je obrovské (do fotografie to bohužel nejde moc převést).
Cestou po nástupišti jsme potkali místní automat, který dělá kávu z čerstvě namletých zrn. Už jsme ho ve městě potkali několikrát, ale tentokrát jsem už neodolal (Julča zrovna kávová není, takže jen já). Zvolil jsem espresso macchiato (do češtiny skvrnitá káva) a bylo velice dobré (teda po většinu času, nedošlo mi, že se na automatu nastavuje cukr a ke konci, kdy se začal rozpouštět, už to nebylo úplně ono)
Po dvou hodinách cesty jsme dorazili na přestupní stanici ve Veroně, kde jsme se museli probít k našemu dalšímu vlaku, kterým už míříme přímo do Padovy.
Když jsme vcházeli do vlaku, tak jsme potkali Čechy, pána se synem, kteří jedou stejným vlakem ale až do Benátek. Sedli si ve vedlejší čtyřce a pán si rád povídá, tak vám o nich také něco řeknu. Pán je z Liberce a pracuje v IT firmě (něco se sítěma). Jede se svým 8letým synem, letěli z Prahy do Itálie, tak budou chvíli jezdit vlakem a pak přeletí do Nice ve Francii, protože tam jsou v nějakém akváriu kosatky a pán chtěl vždycky vidět kosatky.
Julka jde Kubíka opravit: synovi je už deset a pán doufá, že si bude něco z dovolené pamatovat a že si to užije. Do Francie jedou taky proto, aby se podívali do nedalekého Monaka. A pán dával důraz na to, že kosatky má rád už od osmi let.
Zmrzlí z překlimatizovaného vlaku vám jdeme aspoň napsat nějaké zajímavosti o Padově:
- Mělo by se jednat o jedno z nejstarších měst severní Itálie, 1200 let před naším letopočtem (ale kdo vám tohle s jistotou potvrdí).
- Nachází se zde nejstarší botanická zahrada na světě.
- Galileo Galileo učil a dělal experimenty na místní univerzitě, která je se svým rokem založení 1222, také jednou z nejstarších na světě.
- Při vstupu Itálie do první světové války bylo v Padově vedení italské armády.
Teď už jsme dorazili do našeho pokoje na další dva dny a vyrážíme prozkoumávat město s místní průvodkyní Zitinkou (Julči kamarádkou z gymplu).
První zastávkou byla samozřejmě zmrzlinárna, bohužel byla tak dobrá, že nás napadlo ji vyfotil až když už byla půlka pryč.
Pokračovali jsme na náměstí Prato della Valle, které je jedním z největších náměstí v Evropě a přibližně 10x větší než Staroměstské. Dál nás naše průvodkyně zavedla k bazilice svatého Antonína a kolem kontroly délky kalhot a zakrytých ramen jsme se protáhli do interiéru. Sice jsme z Milána zvyklí na jiné dimenze, ale i tak se dalo v kostele na něco dívat.
Poté jsme zamířili pro rychlou večeři do obchodu a sedli si s ní do nedalekého parku Giardini dell’Arena. Odtamtud nás vyhnali nekoneční komáři a potulovali jsme se uličkami města, až jsme narazili na náměstí Piazza Mazzini.
Po rozjímání ve staré části města nás čekalo objevování méně romantických čtvrtí směrem na druhou stranu od nádraží. Naším cílem byl park kousek od bydliště našeho průvodce. Tam jsme dlouhý včerejší den zakončili.
